Jiné, přesto stejné

Strie, vrásky, vytahaná kůže, tuk, šrámy na těle i na srdci. Realita naší minulosti, přítomnosti nebo budoucnosti. Zeptáte-li se sto žen, jaké mají šrámy, dostanete sto různých odpovědí. Nasdílíte-li ty své, budou za vámi stát zástupy s podobným příběhem. 

Každá žena si zasloží prostor na sdílení své cesty, ať už se na ní nachází kdekoliv. Protože při vyprávění nasloucháme. A to je někdy nejvíc, co můžeme někomu dát.

Příběh Kristýny – @prokrindapana

„Teď mám svoje tělo ráda, ale byla to dlouhá cesta. Můj poslední vztah mi to pozitivní sebevnímání dost pokřivil. Z mý peanut butter lásky se stalo: „Viděla jsi kalorickou tabulku, než ses do toho pustila naběračkou?“, „Neumíš nad sebou držet bič.“, „Kristýna je dobrá, cvičí, ale ještě hodně musí“, „Dneska si asi nedáme pizzu, když jsi necvičila.” ⁠⁠

A všechna ta slova, i kdyby zaobalená v nejměkčím obalu humoru, tak tě bolí. Zarývaj se hluboko. A ty nikdy nejsi dost, pořád se srovnáváš. Po rozchodu jsem přibrala asi 8 kilo, hodně jsem se trápila a tenhle můj mindset vznikal dlouho. Up and down. Od toho, kdy ani nechceš vyjít z domu, protože se cítíš ve všem úplně odporná ve všem - k tomu, že se snažím o sebe starat a mít se ráda. Chodím cvičit, protože chci. Protože se cítím dobře. Každej den si dávám do kaše peanut butter. Není to smoothie/yoga/every day happy life, ale je to balanc. Dovolím si brečet, chodím na terapie. A když dělám tohle, cítím se pak hezky. Vím, že tak nějak zářím i navenek, ale už to dělám vždycky jen kvůli sobě.“⁠

Příběh Natálky – @nataliehrda

"Jsi moc hubená.”, „Najez se prosím tě!”, „A jíš ty vůbec?”, „Máš určitě anorexii.”

„Slyšela jsem už tolik poznámek a názorů na to, kolik bych měla nebo neměla vážit, že už mě jen tak něco nerozhodí. Lidé si stále neuvědomují, že připomínky o těle druhých jsou nevhodné, ať už má ten druhý postavu jakoukoliv. Zkuste někdy své kolegyni říct: „Prosím tě, už nejez, jsi tlustá jak bečka." Asi byste na kafčo už nezašly.

Vězte nebo ne, já vážně vím, že jsem hubená. Vždycky jsem byla a nejspíš také vždycky budu. Dokud mé tělo funguje jak má, pak je myslím vše v pořádku a nikomu do mého vzhledu nic není. Jsem hyperaktivní celiak a ještě k tomu vegetarian, takže moje tělo spaluje i když se třeba dívám na televizi. Má to svoje plusy i mínusy. Až na jaře začnu trochu víc sportovat, budu se svým tělem ještě spokojenější. Už dávno ho netrápím nepohodlnými pushupkami, které mé klučičí postavě dodávaly nepřirozené křivky. Základem mého šatníku je žádná nebo jen sportovní braletka a kalhotky, co neškrtí ani nikam nezalézají. Pak se cítím dobře oblečená i neoblečená!”

Příběh Terky – @teriteriterii

„Celé to začalo v mé pubertě. Vyrostla mi prsa, přibrala jsem, začaly se mi dělat strie a celkově se moje tělo začalo měnit. Měnit v ženu. Samozřejmě, že mi to tehdy nebylo příjemné, ale doteď děkuju sama sobě, jak jsem se s tím vyrovnala. Vždycky jsem byla sebe-vědomá a rozhodla jsem se s tím pokračovat. Přijala jsem to, že se ze mě stává žena, přijala jsem to, že nikdy nebudu hubená a vysoká, přijala jsem to, že budu svá.

Když jsem byla malá, chtěla jsem být modelka. Prostě jsem se viděla jako ikona žen a na to mi každý odpověděl, že jsem malá a baculatá, že to nikdy být nemůžu. Moje kamarádky mě obdivovaly a když jsem viděla, jak krásné a hubené holky vzhlíží ke MNĚ, věděla jsem, že nic není o vzhledu. Je to o vnitřním nastavení, o tom jak se každá žena ve svém těle cítí, o tom, že zná svou hodnotu.

Když jsem jela poprvé fotit pro začínající značku, a hned spodní prádlo, byla jsem nejistá. Nevěděla jsem, jestli není blbost vůbec se snažit někomu dokázat, že to, jaká jsem, stačí. Stačilo a dokonce to spoustě žen pomohlo. A o tom to je. O podpoře. Protože je normální mít zadek, strie a celulitidu."

Příběh Péti – @krchopetra

„Môj vzťah k vlastnému telu sa v podstate stále vyvíja, už som ale ušla slušný kus cesty. Ako dieťa som bola dobre živené dievčatko. Pred pubertou som chvíľu pripomínala skôr chlapca a keď sa mi okolo 15 všetko zaoblilo, začala som svoju postavu viac riešiť. Občas som skúšala cvičiť, behať, do puberty som pravidelne stepovala v profesionálnom súbore. Vždy som však mala ženskú zvlnenú siluetu. Moja najcitlivejšia oblasť je samozrejme bruško, ale okrem neho som sa vždy sústredila na to, aby som mala upravené vlasy. Tie sú moja najväčšia achillova päta. Najradšej cvičím jógu, alebo sa vyberiem na prechádzku. Myslím si ale, že človek začne najviac veriť a obdivovať svoje telo až vtedy, keď sa objavia zdravotné komplikácie. Keď ich prekonáte a ste zdraví, poviete si, že na troške tuku tu a tam vlastne nezáleží. No a až budem raz mamou, verím, že svoje telo budem obdivovať ešte viac.”

Příběh Alči – @ja_jsem_to_tak_chtela

,,Dítě. Dostaneš asi milion nevyžádaných rad. A ne jen rad, ale průpovídek typu: ,,To si užij, pak už si číst nebudeš. Jó, nehty, ty už si dávno nelakuju. Tvoje tělo se navždycky změní. Na řasenku nemám čas. S holkama ven nechodím, na to jsem moc unavená."⁠

Ano, Thea mi změnila život od základu, ale řekla bych, že rozhodně k lepšímu. Holky, vždycky je to takový, jaký si to uděláte. Jako fakt. My mámy víme, že je to celý o dobrým time managementu. ⁠

A tahle jizva? Ta už snad ani nestojí za řeč."

Chceme naslouchat

Pokud byste se nám ráda svěřila, budeme jedno velké ucho. Ať už to zůstane jen mezi námi nebo, v případě vašeho souhlasu a domluvy, to pošleme dál. Napište nám na náš Instagram nebo info@kinoko.cz s předmětem „Příběh".